No, co si představit pod frází "cesta na dno..."? Ne, opravdu vás tu nebudu strašit příběhy o lidských troskách a jejích osudech. V tomto článku se zaměřím jenom na jednu "trosku" posledních dní - mě :-)
Jak už jsem se v některém článku zmínila, pracuji v mezinárodní přepravě, což je práce, která na vás bohužel nikdy nepočká. Vše se musí řešit hned, co nejrychleji, ve spěchu a ve stresu...
Co čert nechtěl, tak mi odjela jedna má drahá kolegyňka do ciziny na služební cestu a my tu tak zůstaly s jinou kolegyní jenom ve dvou. A co čert asi už chtěl, tak zrovna v době, kdy jsme v kanceláři "v takovémhle oslabení", se nakupí nejvíc práce z celého roku. Nejenom že se nakupí práce, ale taky samozřejmě co se může, to se pokazí.
Moje dno, o kterém jsem se chtěla zmínit, je dno psychické. Ano, na toto dno jsme se tu v kanceláři podívaly za posledních 14 dní několikrát. A vždycky, když už si člověk myslí, že to horší být nemůže, tak se na vlastní kůži přesvědčí o tom, že to horší může být vždycky!
Nebudu vám tu nijak detailně popisovat, jak jsme za 10 pracovních (14 kalendářních dní :)) zpracovaly/napsaly ve dvou lidech přes 3500 emailů, jak jsme tu seděly každý den neskutečně dlouhé přesčasy (do 20hod, do 22hod....normální prac. doba je od 7:30 do 16:00) nebo jak jsme musely poslouchat stížnosti od některých našich kolegů, kteří přece musí být v pátek NEJPOZDĚJI ve čtyři hodiny doma (mimochodem - my tu v pátek seděly jedna do 18.30 a druhá do 19.30).
No prostě, zkrátka a dobře...nejsem naivní a vím, že takovéto "na prd" období má čas od času v práci každý - nechci tu ze sebe cíleně dělat chudinku a vykládat vám, jak já se mám nejhůř na světě :D
Nicméně jsem se v tomto těžkém období naučila několik věcí:
1) Nikdy není tak zle, aby nemohlo být fakt ještě hůře...a přesto to někdy jde i ještě hůř.
2) Naučila jsem se vážit si vlastního volného času, kterého není nikdy nazbyt. A užívám si každou volnou minutu, kterou mám.
3) Zhodnotila jsem si své vlastní životní priority.
4) Nejsme otroky naší práce! Pracujeme, abychom žili (dovoluji si doplnit slovíčko "lépe" žili) - nežijeme proto, abychom mohli pracovat!
5) Nejdůležitější pro mě nyní je jít si za svými sny (ano, většinou kvůli tomu jsme nuceni dělat práci, kterou dělat nechceme) a snažit se jich dosáhnout.
Je mi jasné, že tenhle článek vypadá jak kdyby ho psal blázen a věřte, že ze mě se za poslední týdny blázen málem opravdu stal :-D
Taky mi je jasné, že mi každý může napsat, že snad do práce chodit musí každý. Ne nemusí, ale měl by :-) Většinou ale děláme opravdu to, co dělat nechceme a děláme to jenom proto, abychom si vydělali na živobytí.
Když jsem se tento týden bavila s mnou maminkou o práci, která mě nebaví, tak mi řekla: "Až budeš mít někoho, kdo tě uživí, tak pak můžeš dělat práci, která tě baví třeba i za 10 tisíc měsíčně..." Miluju svoji maminku (říkám jí, že je můj mumínek) nade všechno na světě, ale v tomto jí úplně nedám za pravdu a jednou všem dokážu, že já můžu dělat co mě baví a nepotřebuju k tomu nikoho, kdo mě bude muset živit :-)
No, takže jsem se konečně krásně vykecala z toho, co mi leželo na srdíčku a zároveň bych se tímto článkem chtěla omluvit, že jsem byla zas neaktivní a úplně bez příspěkvů :-)
Jak to máte s prací vy? Děláte práci, která vás baví?
Děláte práci, o které si myslíte, že ji musíte dělat, abyste se uživili?
Našli jste už to, co vás v životě opravdu naplňuje (ať už pracovně nebo jinak)?
.jpg)
